Webové stránky farnosti Moravská Nová Ves
Stručné dějiny farnostiMoravská Nová Ves byla založena krátce před rokem 1265 cisterciáckým klášterem na Velehradě. Původní název osady byl Waltersdorf. Velehradští cisterciáci zde také postavili faru s kostelem sv. Jakuba staršího. Pro svou příhraniční polohu vesnice trpěla častými cizími vpády a několikrát dokonce zcela zpustla. Poprvé to bylo patrně na počátku 14. století za nájezdu Matúše Čáka Trenčanského. Velehradský klášter prodal zpustlou ves Waltersdorf roku 1317 Otovi, řečenému de Parcz a jeho synům Kadoldovi a Otovi mladšímu za 50 hřiven k novému osazení. Osada se od té doby častěji označuje jako Nová Ves. V 2. polovině 16. století se v obci hojně rozšířilo novokřtěnství.
Katolickou duchovní správu zajišťovali v r. 1644 jezuité z Čejkovic, v letech 1653 - 1683 byla fara spravována z Mikulčic. V 80. letech 17. století za tureckého vpádu na jižní Moravu byla farnost Mikulčice s celým okolím vypálena a kostel i fara silně pobořeny. V roce 1685 patron kostela pan Jan Adam Ondřej, kníže z Lichtenštejna rozhodl, že se správa farnosti přestěhuje do Nové Vsi, kde byly podmínky příznivější.
Materiální zajištění duchovních správců bylo následující:
Novoveskému faráři kromě výnosu z polností, na nichž hospodařil ve vlastní režii, náležely především desátky vybírané od věřících. Novoveský farní obvod byl dosti rozsáhlý - farář spravoval deset vesnic. V Nové Vsi dostával z každého domu, ať už v něm bydlel pololáník, čtvrtník nebo podsedník, ročně jednu měřici sypaného obilí, jedno kuře, čtyři vejce a dále pak devět krejcarů na maso a tři krejcary na víno, což i na tehdejší dobu skutečně lidi příliš nezatěžovalo. Břeclavská vrchnost byla povinna faráři vykázat ročně 25 sáhů dřeva z novoveského lesa. Podobně byly s malými rozdíly vyměřeny desátky i v ostatních vsích - Těšicích, Lužicích, Mikulčicích, Tvrdonicích, Týnci, Kosticích, Hruškách, Opatovicích i v později zaniklých Kukvicích. Vlastní vybírání desátků pro faráře měla na starosti obecní rada, která tím pověřovala obvykle dva své členy za pomoci dvou kostelních sluhů, čtyř mlatců a dvou vazačů obilí - celkem tedy bylo zapotřebí deseti lidí. Předávání desátků se začínalo vždy v Nové Vsi, a to na sv. Václava, v dalších dnech pak následovaly další obce. Vždy den předem se dostavil jeden z konšelů na faru, aby si vyzvedl věrtel na odměřování obilí, a spolu s předanými desátky ho pak vrátil, aby mohl posloužit zase dalším obcím.
Bývalo dobrým zvykem, že těch deset lidí, kteří byli určeni k vybrání a odevzdání desátků faráři, bylo na faře pohoštěno vínem, chlebem a uleželým sýrem. V Nové Vsi, která byla ze všech obcí největší a kde tedy bylo vybírání desátků nejnáročnější, měli výběrčí za celodenní práci nárok i na oběd. V 2. polovině 18. století se už celá jižní Morava jakž takž vzpamatovala z neustálých vojenských průtahů, naposledy za válek Marie Terezie, a to se projevilo zvýšením počtu obyvatel. Tereziánské soupisy uvádějí v Nové Vsi 40 půlláníků, 64 čtvrtláníků, 11 podsedníků a 23 chalupníků. K roku 1791 pak už máme zprávu o tom, že vesnici tvořilo 121 domů a žilo zde přes 1200 obyvatel.
Pro tak velkou obec už dosavadní kostelík nemohl stačit a poté, co roku 1760 vystavěli Týnečtí nový kostel Stětí sv. Jana Křtitele, rozhodli se i v Nové Vsi vyřešit tísnivou situaci radikálním způsobem.
Gotický kostelík byl roku 1770 za faráře Františka Zeheho až na věž, celý zbořen a na jeho místo byl roku 1773 postaven nový chrám, zasvěcený opět sv. Jakubu staršímu. Podívejme se nyní, jakým způsobem nabýval svoji dnešní podobu.
Samotnou stavbu chrámu hradil z velké části majitel břeclavského panství kníže Josef Václav z Lichtenštejna. Z titulu svého patronátu nad kostelem byl pak v další fázi povinován krytím nákladů na jeho nezbytnou údržbu. Prakticky to však také znamenalo, že se s jeho další pomocí při vybavování vnitřku kostela už příliš počítat nedalo a celá tíha finančního zabezpečení tedy už ležela jenom na farnících.
To se časem stávalo stále obtížnější, zvláště když Rakousko začalo vstupovat aktivně do válek s napoleonskou Francií. Celý chrámový interiér proto zažil dost dlouhou dobu provizorního uspořádání. Roku 1780 byl dostavěn hlavní oltář ke cti sv. Jakuba staršího, o 5 let později oba boční oltáře - Neposkvrněného početí Panny Marie a sv. Josefa - pěstouna Páně. Za další dva roky pak byl připojen oltářní obraz sv. Jakuba. O základní dovybavení kostela se pak postaral farář Václav Josef Procházka, který na dobudování zdejšího chrámu má veliké zásluhy.
V letech 1801 - 1804 nechal z vlastních prostředků všechny tři oltáře i s kazatelnou pokrýt umělým mramorem a postavit křtitelnici. Později pak dal pořídit nové varhany namísto starých, které pocházely ještě z původního kostela. A tak 2. května 1807 mohl při generální vizitaci, brněnský biskup Vincenc hrabě Schrattenbach, konečně nový kostel se vší slávou vysvětit.
Tím však kostel ještě nebyl se vším všudy zdaleka hotov a největší potíže brzy nastaly právě tam, kde to nikdo nepředpokládal - u drobných liturgických předmětů z drahých kovů. Kalichy, monstrancí, patenou a dalšími bohoslužebnými potřebami byla farnost vybavena ještě za starého kostelníka, jako nejstarší datovaný kus celého souboru se ve farní kronice uvádí stříbrná pozlacená monstrance. Roku 1790 však došlo k vloupání do kostela, které nebylo nikdy objasněno, a ztratila se při něm část stříbrných liturgických předmětů.
I o to, co ještě potom v kostele zbylo, farnost málem přišla. Jak se prohluboval rakouský státní dluh, vedoucí nakonec až ke státnímu bankrotu, byl roku 1810 vydán nejvyšší dekret, jímž se nařizovalo odevzdat všechno kostelní stříbro na mincovní úřad do Brna. Váhavě, ale přece začal farář odevzdávat kostelní nádobí, když vtom obdržel farní úřad v Nové Vsi výjimku, povolující kostelům v Nové Vsi a v Týnci ponechat si nadále alespoň stříbrné kalichy.
S velkým zápalem se do materiálního zvelebování farnosti pustil kooperátor Václav Blažek. Nejdříve se mu roku 1860 podařilo opravit a vyzdobit sochy sv. Floriána a sv. Václava u kostela. Podobně zapůsobil i na farníky v Týnci, aby nechali vyzdobit sochu sv. Jana Nepomuckého stojící před školou. Poté zaměřil Václav Blažek své úsilí k cíli získat pro farní kostel nový zvon. P. Blažek nelitoval námahy a vytrvale farníkům vysvětloval, jaké výhody má velký zvon, jak je dobře slyšitelný i do vzdálenějších míst a jak trvalou památku představuje zvon v obci pro další generace. Neváhal dokonce osobně obcházet při sbírce, takže nakonec byl zvon slavnostně zavěšen a připojen k ostatním třem.
V roce 1894 dostal kostel novou křížovou cestu.
V té době nastoupil do farnosti P. Bartoloměj Martinů. Farní kronika o něm svědčí jako o knězi upřímné a hluboké víry, jako o člověku "dobračisku" a ryzí povahy. Podařilo se nakonec s pomocí několika věřících pořídit do kostela novou dlažbu, varhany, zpovědnice, obnovit oltáře, kazatelnu, křtitelnici a lavice. Oprav bylo zapotřebí hodně, šlo o nákladné akce, které se pochopitelně neobešly bez problémů - jistě i pod vlivem obecně probíhající vlny antiklerikálních nálad. Plánovaná koupě nových varhan vázla několik let. Z dalších darů přibyl kostelu nový obraz sv. Jakuba nad hlavním oltářem. Tak se stalo, že počátkem dvacátého století byl vnitřek kostela téměř celý obnoven. Kromě příspěvků na údržbu chrámu se lidová zbožnost projevovala v dlouhé řadě nejrůznějších křížů, ať už dřevěných, nebo litinových, které byly umísťovány na cestách a rozcestích a obvykle nesly jména svých zakladatelů. Do dnešních dob se většinou už nedochovaly.
Napoleonské války si Nová Ves prožila spolu s celou jižní Moravou přímo "na vlastní kůži". Několikrát tudy totiž táhly válčící armády, takže kromě zvýšených daní a častých vojenských odvodů, které byly nutným důsledkem válečného stavu pro všechny obyvatele habsburské monarchie, připadla jí také povinnost ubytovat a živit táhnoucí vojsko. Vojsko se sice obvykle nezdrželo dlouho, snažilo se ale na odchodu nabrat si vždycky na cestu zásoby vykrmené drůbeže, slaniny, vajec, mouky, cukru a jiných potravin, takže po sobě zanechávali vesnici zcela vyjezenou a bez zásob před blížící se zimou. Neobešlo se to ani bez násilností, přičemž ve způsobech chování nebylo rozdílu mezi vojskem "vlastním" a nepřátelským.
V létě roku 1807 jižní Moravou opět táhly armády. Nová Ves zažila jen jeden vojenský průtah, stál však za to a svou délkou celou vesnici zcela ochromil. Francouzské vojsko dorazilo do Nové Vsi 4. srpna a zdrželo se zde až do podepsání míru ve Vídni - celých 14 týdnů.
Přesun válečných operací z jižní Moravy znamenal pro obyvatelstvo citelnou úlevu, teprve bitva u Waterloo však přinesla konečnou jistotu, že Napoleonovým bojům bude konec.
Roku 1874 si Nová Ves připomněla stoleté trvání kostela. Byly uspořádány lidové misie, které vedli od 16. do 26. dubna farností. Misie se setkaly s velkým zájmem věřících, kteří se pobožností zúčastňovali ve vysokém počtu. Na paměť této akce byl pak v kostele vztyčen misijní kříž.
Na přelomu 19. a 20. století měla už Nová Ves téměř 2400 obyvatel. Farní obvod se r. 1843 zmenšil o Mikulčice, kde bylo lokální kaplanství povýšeno na samostatnou farnost a ponechalo si v péči i Těšice a Lužice. I tak však bylo zapotřebí, aby faráři v Nové Vsi vypomáhali dva kooperátoři. Počátkem 20. století prožila novoveská farnost hned několik větších církevních slavností. V roce 1901 sloužil v Nové Vsi svoji primiční mši svatou zdejší rodák Jan Filipovič, hned v následujícím roce se zde pak konala další primice - slavil ji Jan Frýdek z Nové Vsi.
Novokněze měli o několik let později i v Týnci - v roce 1906 byl vysvěcen František Valentin Melichar, dva roky na to - 1908- pak Josef Hanzalík.
V roce 1908 byly v Nové Vsi na oslavu zlatého jubilea papeže Pia X. uspořádány lidové misie, vedli je jezuité z Hostýna a Velehradu ve dnech 4. - 11. března. Setkaly se s velkým ohlasem nejen v samotné Nové Vsi, ale i v širokém okolí. Denně prý zpovídalo 12 - 13 zpovědníků, ke svátostem tehdy přistoupilo přes 5000 lidí. Svaté misie byly obnoveny v roce 1911 od 1. do 8. března, vedli je opět jezuité. Kromě tří místních kněží a tří misionářů zpovídalo ještě 15 dalších kněží z okolních vsí. Vybízeli k častému - nejlépe dennímu - svatému přijímání a také tentokrát byl ohlas mezi věřícími značný.
Roku 1909 přijel do Nové Vsi biskup Pavel, hrabě Huyn, aby zde uděloval svátostné biřmování. Přijalo ho na 600 biřmovanců.
1. světová válka znamenala hluboký otřes pro veškeré obyvatelstvo válčících států. Poprvé v historii vůbec zasáhlo válečné dění tak pronikavým způsobem nejen vojáky přímo na bojištích, ale i nejširší civilní obyvatelstvo, a to na dost dlouhou dobu.
Úkol obnovy náboženského života farnosti, který stál po dlouho očekávaném konci války před farářem Josefem Soškou, se ukázal jako nesmírně obtížný. Důvodem nebyla jen všeobecná poválečná chudoba, ale i značné škody, jež utrpěla celá společnost ve svém morálním vědomí. Odkládat s příslušností k Rakousko-Uhersku také příslušnost k římskokatolické církvi bylo tehdy v módě.
Poněvadž Slovácko zůstávalo alespoň formálně vždy katolické, nedocházelo zde k nějakým demonstrativním akcím jako ve větších městech.. Vyskytly se však případy nočního vandalství na církevních objektech, přičemž pachatelé zůstávali neznámí. Tak v roce 1919 o hrušeckých hodech někdo v noci zbořil kříž, který stál u silnice z Nové Vsi do Hrušek. Hned týden poté došlo k podobné události v Týnci - soše sv. Jana Nepomuckého, která stávala před starou školou, byla uražena hlava. Pachatel si ji odnesl jako suvenýr s sebou.
12. července 1925 se konala primice Dp. Antonína Salajky z čísla 140, pozdějšího badatele a profesora teologické fakulty University Karlovy v Praze. Protože na pořízení nových zvonů, sundaných během první světové války, se stálo nedostávalo peněz, musela se tato primice obejít bez slavnostního vyzvánění. Ke sbírce na zvony se Novovesští odhodlali o tři roky později, poněvadž se rozhodli hned pro tři zvony. Pak už se našlo dostatek štědrých dárců, takže se vybralo přes 43 000 korun.
Zvony byly vysvěceny 29. ledna 1929. Hned v následujícím roce se pan farář Josef Soška zapojil do další důležité akce, která právě probíhala, a tou byla elektrifikace vesnice - nejprve byla elektřina zavedena na faru, o rok později už se svítilo elektrickými lustry i v kostele. Plných 46 let působil v novoveské farnosti P. Josef Soška (od roku 1897 jako kooperátor, počínaje rokem 1911 pak jako farář, od roku 1940 s titulem děkana podivínského). Velmi zodpovědně na sebe vzal úkol nejen samotné duchovní správy, ale i péče o údržbu a zvelebování svěřených kostelů. Ve svém úsilí nepolevil ani po vypuknutí druhé světové války, ačkoli se dožil ve dvaačtyřicátém znovu nuceného odevzdání kostelních zvonů, které farníci tak obětavě pořídili po první světové válce.
Přesto všechno se vždy našlo dostatek lidí ochotných přispět peněžními dary nebo přímou brigádnickou výpomocí, kdykoli bylo třeba pustit se i do nákladných oprav na kostelních budovách. Tak v roce 1956 byly pořízeny a posvěceny nové zvony pro farní kostel.
V dubnu 1960 do farnosti nastoupil nový administrátor P. Josef Kubíček. Statečně se však pustil do díla, i když asi sotva mohl tušit, kolik úsilí si vedle samotné duchovní správy vyžádá nezbytná stavební údržba svěřených kostelních budov. Od počátku se začalo průběžně pracovat na úpravách interiéru farního kostela. Novovesský chrám Páně byl vymalován, postupně byl opraven a nově namramorován oltář, zrenovována byla i kazatelna, křtitelnice, některé sochy a obrazy, vybudována stropní ventilace. Vnitřních úprav využil farář k odstranění některých součástí výzdoby, které chrám přetěžovaly, zejména oslňující girlandy žárovek na všech kostelních oltářích a přestěhoval sochu Panny Marie Lurdské. Velkou láskou P. Kubíčka byla liturgika. Pracoval jako místopředseda diecézní liturgické komise, jejímž cílem bylo zavádění liturgické reformy ve smyslu 2. vatikánského koncilu, a obnově bohoslužby věnoval značné úsilí. Od teoretických přípravných prací k praktickému zavádění změn v život se přistoupilo v roce 1965. Z presbytáře kostela byla odstraněna mřížka, přibyly ambóny a obětní stůl obrácený čelem k lidu, aby se vytvořily lepší podmínky k aktivnějšímu zapojení věřících na slavení bohoslužeb. Změny se ujaly velmi rychle a rádi si lidé zvykli zvláště na slavení mše sv. v češtině.
Když v roce 1969 zemřel, mnozí jeho odchodu litovali. Poslední akcí, kterou se zesnulému duchovnímu správci ještě úplně krátce před smrtí podařilo dotáhnout ke zdařilému konci, bylo biřmování v létě roku 1969. Znamenalo velkou událost pro celou farnost, naposledy se zde totiž biřmovalo ve čtyřiačtyřicátém, tedy přesně před 25 lety. K biřmování 13. července 1969 se připravilo přes 300 biřmovanců, a to i ze sousedních farností.
Oživení náboženského života, k němuž došlo koncem 60. let, velmi rychle pohaslo. Oproti více než 300 přihláškám do náboženství, které byly v celé farnosti podány v roce 1969, o devět let později už navštěvovalo náboženství ve všech třech vesnicích pouhých 58 školáků a k prvnímu svatému přijímání přistoupilo dětí jen 15. Správy farnosti se po Kubíčkově smrti ujal dosavadní kaplan P. Josef Fabík. Měl za sebou určitou dobu totalitního vězení. Velkou oporou byl P. Fabíkovi při všech nezbytných budovatelských aktivitách za dobu svého tříletého kaplanování v Nové Vsi (v letech 1970 - 1973) pro svoji podnikavou povahu P. Josef Zouhar. Právě jeho zásluhou dostaly všechny tři kostely farnosti elektrické vytápění i zdvojení oken. Také jeho nástupce P. Josef Puchnar svědomitě dbal na údržbu chrámových budov, a to i poté, kdy se po přeložení P. Fabíka do jiné farnosti v roce 1978 ujal správy novoveské farnosti jako její nový administrátor. Všechny tři kostely se postupně dočkaly nové fasády i vymalování interiéru.
Současný vzhled kostela je z doby nedávno minulé. V roce 1980 se začalo s opravou fasády kostela za administrátora Dp. Františka Puchnara a na hody téhož roku už se skvěl kostel s novou fasádou. V kostele je hlavní oltář s obrazem sv. Jakuba staršího. V lodi kostela jsou dva boční oltáře sv. Josefa s postranními sochami patronů zemědělců sv. Vendelína a sv. Izidora a Neposkvrněného početí P. Marie rovněž s postranními sochami sv. Rozálie a sv. Barbory.. Oltáře jsou pokryté umělým mramorem. V kostele je veliká křtitelnice se sousoším křtu Páně a sv. Jana Křtitele a její protiváhou je kazatelna s deskami Desatera a andělem troubícím na polnici k poslednímu soudu.
A pak už pomalu začaly současné dějiny života ve Farnosti. V roce 1990 nastala výměna farářů ve farnosti. Dosavadní administrátor byl ustanoven spirituálem znovu otevřeného kněžského semináře v Olomouci a na jeho místa byl ustanoven farářem P. Stanislav Kovář. Při jeho ustanovení mu řekl tehdejší generální vikář diecéze mimo jiné toto: "Fara je stará, plesnivá a zhnilá, budeš tam muset postavit faru novou".
A skutečně se nový farář musel pustit do tohoto díla. Nebyla to zrovna nejlehčí práce. Bylo potřeba znovu získat pozemek, který vždy, jak dosvědčovaly gruntovní knihy, byl majetkem církve a v době totality se nějakým záhadným způsobem ocitl ve vlastnictví státu. Bylo potřeba se domluvit s architektem, vypracovat stavební plány, dokumentaci a mnoho jiného. Za dva roky na to, 14. září 1992, na svátek Povýšení svatého kříže, (jakoby tento svátek snad symbolizoval všechny obtíže a kříže se stavbou spojené) pak mohl být proveden slavnostní výkop k základům nové budovy. Kolaudace nové fary proběhla v dubnu 1999 a slavnostně byla vysvěcena brněnským biskupem Mons. Vojtěchem Cikrlem 13. května 2000. Patří beze sporu k novým dominantám obce.
To ale není jediná činnost nového faráře. Kromě každodenních povinností ve farnosti nastala veliká práce s mládeží, bylo založeno Růžencové bratrstvo - jehož hlavní podstatou bylo a je modlitba a další vzdělávání ve víře. Z této skupiny mladých lidí za dobu jejího trvání vyrostla už tři kněžská a řeholní povolání. Vznikl sbor Zpěváčků od sv. Jakuba, studentská Polyfonie od sv. Jakuba, mládež navštívila na cestách mnoho poutních míst Evropy od portugalské Fatimy až na místa působení sv. Pavla v Řecku. V poslední době prožila farnost a obec dvě primiční slavnosti, novokněží z rodu Šedivých.
První byla primice Dp. Ladislava Šedivého v řeckokatolickém obřadu v roce 1992.
Druhou v pořadí primiční mši svatou za poslední roky zde sloužil Dp. PharmDr Josef Šedivý, O. Cr.
Od léta 2014 začal farář P. Stanislav Kovář působit ve farnosti ve Ždánicích. V Moravské Nové Vsi byl ustanoven farářem P. Marian Kalina, který přišel z farnosti Dolní Loučky.
Použitá literatura: Břeclavsko, Vlastivěda Moravská, Sv. 61, Brno 1969, Farní kronika
Městys Moravská Nová Ves, nám. Republiky 107, 691 55 Moravská Nová Ves
telefon: +420 519 342 202,
e-mail: podatelna@mnves.cz, ostatní kontakty ,
© www.mnves.cz
